Ne každý den máme příležitost zužitkovat naše zkušenosti v oblasti tradičních štukatérských technik na něčem tak velkém a velkolepém, jako byl projekt odlívání obřího srdce pro sochařku Veroniku Durovou. Byli jsme osloveni s prosbou, zda-li bychom neodlili model betonového srdce do tenkostěnného betonu a to pouze do sádrové formy, která se při odformování zničí. Tedy jeden pokus! Dovedete si jistě představit, že to bylo mimořádně napínavé, jelikož každá chyba mohla vést ke zničení drahocenného modelu a ztrátě všeho, na čem sochařka strávila nemalou chvíli. Tohle byla opravdu napínavá výzva!
Veronika Durová pracovala na modelu obřího srdce 6 let a nyní nadešel čas ho odlít. S ohledem na obří rozměry a tedy i případnou váhu bylo rozhodnuto, že srdce bude odlito do vysokopěknostního (jak říká můj otec) tenkostěnného sklobetonu a bude tedy duté. Koketovali jsme i s myšlenkou vylití pěnobetonem, ale váha by i tak byla obrovská a neměli bychom tak pevný vnější povrch. Pěnobetonová vnější vrstva by mohla utrpět při přepravě či námraze a odhalila by tak svou "bublinkatou" podstatu. Potřebovali jsme něco lehkého, ale zároveň velmi pevného navenek. Něco, co udrží samo sebe, bude schopné transportu, aniž by povrch nějak utrpěl a bude mít možnost bezpečného ukotvení ve veřejném prostoru. Proto tady důkladně provázaný dutý odlitek.
Sádrová forma
Přestože byl model sádrový, využili jsme techniku slepé formy, takzvané "blindky". Je to způsob formování prvního modelu, při kterém se samotný model zničí. Často jde o model ze sochařské hlíny. Ten se odlije do sádry s minimálním počtem dělících rovin a po zatuhnutí se hlína z formy vyjme. Sádrový "kadlub" se pak důkladně odseparuje (například mýdlem rozpuštěným ve vodě) znovu sestaví a dá vzniknout modelu sádrovému. V něm se pak lépe dopracovávají detaily a zároveň je přínosnější pro výrobu formy na finální odlitek, ať už z jakéhokoli materiálu.
V tomto případě bylo potřeba zachovat všechny kapiláry a biologickou strukturu povrchu srdce a to do sádry, která flexibilitou příliš neoplývá. Tedy postupně zaformovávat díly tak, aby bylo možné je odejmout. Pracovat chytře s dělením, ale zároveň se úplně nebát. Pokud by byla forma rozdělená příliš, bylo by velmi složité ji sestavit a každý další navazující spoj by mohl způsobit nějakou nepřesnost, která by vedla k deformaci, případně až nemožnosti formu sestavit. Formu se ale podařilo sestavit naprosto přesně a bez větších koplikací zachovat i ty nejmenší detaily biologické textury. Sestavenou formu jsme podstatně zesílili sádrovým převazem a dřevěnou konstrukcí. To celé jsme poté vícenásobně a důkladně odseparovali šelakem a včelím voskem. Je to svým způsobem splněný sen, když můžete vlézt do jednodílné formy, opravit všechny případné nepřesnosti a získat dokonalý bezešvý odlitek. Zdaleka ne do každé formy lze takto vlézt a opravit, co je třeba. Trochu to připomínalo francouzský seriál "byl jednou jeden život".
Formu jsme postavili podstavou vzhůru, abychom se vyhnuli nutnosti aplikovat betonovou směs do přímého podhledu, jak bychom to museli uděla, kdyby zůstala ležet. Takto nám jako nejzapeklitější část zůstane "jen" převis, v němž se model k podstavě zužuje. Obrácenou a zafixovanou formu jsme naposledy převoskovali a povrch důkladně jemně rozleštili.
Betonová směs
Při lití betonu velmi často pracujeme s plastifikátory, které beton ztekutí, aby mohl zatéci i do nejnedostupnějších částí formy a abychom ho dostatečně zhutnili vytlačením vzduchových bublin. V tomto případě jsme po betonu chtěli pravý opak. Potřebovali jsme, aby beton nestékal a naopak zůstal držet na klouzavém navoskovaném a naleštěném povrchu a ještě v převisu.
K tomu jsme namíchali betonovou směs mimojiné pomocí tixotropní složky Densocrete PPE TH od firmy Betosan. Tato složka je v podstatě opakem plastifikátoru a zajišťuje, že se beton chová jako tixotropní kapalina. Dokud s ním pracujeme, je tvárný a plastický. Jakmile jej ale přestanem hníst, přestává se chovat tvárně a drží na místě. V kombinaci s vyváženým poměrem skelných vláken, mikromletou křemičitou moučkou a pyrogenním oxidem křemičitým jsme vyvinuli směs s potřebnými vlastnostmi a dostatečnou pevností.
Odlívání
Takto jsme mohli vlézt do formy a srdce opatrně vymazat první jemnou vrstvou s menším podílem kameniva tak, abychom vykreslili detaily na formě, ale zároveň nepoškrábali naleštěný voskový povrch.
Následovala vrstva s dodatečnými skelnými rohožemi pro důkladné proarmování. Vrstev jsme vytvořili několik a před finální jsme začali do modelu implementovat speciálně upravené železné roxory. Ty jsme na jedné straně vykovali do plochy, ohnuli a zakalili. Šlo nám o to, aby v případě tlaku zevnitř měli možnost tlak roznést a na samotnou betonovu vnitřní stěnu srdce působili ve větší ploše. Na vnitřní železnou konstrukci měla být ve finále navařena konstrukce pro nasazení na čep pro umístění ve veřejném prostoru. Také jsme dbali na Díky ozkoušené směsi a perfektní přípravě se nám podařilo celé srdce odlít bez větších problémů a zbývalo jen hlídat poklidné a dobře hydratované zrání.
Odformování
Po důkladném uzrání nadešel čas odlitek vysvobodit ze sádry. Sádru jsme opatrně odsekali. Díky perfektní separaci a leštěnému povrchu odskakovala od modelu velmi dobře. Model jsme ještě umyly tlakovou vodou a bylo hotovo! Jeden jediný dokonale bezešvý odlitek.
Autorka Veronika Durová ještě doplnila srdce o nerezová "zrcátka" na pomyslných řezech u tepen a žil.
Srdce bylo představeno na vernisáži v pražské galerii PRÁM 22.2.2023 (odkaz)
Veronika Durová (*1984 v Praze)
Veronika Durová ve své práci rozvíjí dialog mezi hmotou a prázdným prostorem. Příkladem je dílo s věcným názvem – Dialog (2012) – v němž je fyziognomie lidského těla citlivě transformována do napětí mezi vyřčeným a tušeným, jasným a nejasným, hmatatelným a neuchopitelným. Čtyři sedící figury jsou redukované na pouhé nohy a ruce. A přesto máme pocit, že sledujeme celou figuru, neboť v konkrétních detailech, napřažení paží, gestikulaci, křížení nohou, napětí či uvolnění dané tělesné části nacházíme jasné vodítko pro naši imaginaci. Díky tomu že, Durová pauzy prázdného prostoru uplatnila natolik citlivě, že suplují chybějící hmotu, podobně jako avantgardní skladatel John Cage kdysi zapracoval ticho do svých kompozic jako plnohodnotný pendant tónu, není kontinuita našeho „vizuálního“ čtení není nikterak narušena. Durová nám zkrátka dává svobodu volně pracovat s vizuální zkušeností a prostřednictvím obrazů uchovaných v naší mysli proměnit neviděné v přítomné. Důležitou úlohu zde hraje i volba materiálu – acrystalu – který imituje ušlechtilost mramoru, ale zároveň si uchovává velkou míru křehkosti, takže ladí naše vnímání na frekvence ticha a kontemplativních úvah nad otázkami vzájemnosti jevů přítomného a nepřítomného, ducha a hmoty.
Veronika Durová studovala v ateliéru prof. Jana Hendrycha v letech 2006–2012.
Comments